Studium medicíny je dlouhá cesta. Představ si, že jsi začal/a na lékařské fakultě, prošel/a prvními třemi roky teorie, nyní máš před sebou klinickou praxi - a najednou se ptáš: jaký lékařský obor si vybrat? Nejde jen o to, co ti dává smysl. Jde o to, co ti bude dávat energii každý den po následujících 30 letech.
Nejde o to, co je nejlepší - jde o to, co ti vyhovuje
Mnoho studentů se rozhoduje podle toho, co se „považuje“ za prestižní. Chirurgie? Ano, to je těžké, ale i slavné. Psychiatrie? To je „lehké“, říkají někteří. Ale to je iluze. Každý obor má své výzvy - a své odměny.
Chirurgie tě bude vyžadovat fyzicky. Dlouhé operace, noční služby, riziko chyb, které mají důsledky. Ale když zavřeš břicho pacientovi, který se po měsících bolesti konečně může znovu hýbat, je to něco, co ti nikdo nevezme. Psychiatrie tě bude vyžadovat emocionálně. Posloucháš lidi, kteří se cítí ztracení. Neřešíš rany na těle, ale na duši. A když někdo řekne: „Díky, teď už vím, že to zvládnu“, je to stejně silné jako u chirurga.
Nikdo ti neřekne: „Vyber si chirurgii, protože platíš víc.“ Protože to není pravda. V Česku se lékaři většinou platí podle služby, ne podle oboru. Chirurg může mít vyšší příjem, ale i větší nároky. Lékař primární péče může mít stabilní pracovní dobu, ale stovky pacientů denně.
Co tě bude bavit? Zkus si to skutečně žít
Největší chyba, kterou studenti dělají: vybírají obor podle toho, co si představují - ne podle toho, co je skutečně. Nečti knihy. Neptej se na fórech. Jdi do nemocnice. Požádej o stáž.
Před dvěma roky jsem měla studentku, která chtěla být pediatrem. Měla ráda děti, četla o jejich vývoji, měla vlastní knihovnu o dětských nemocích. Ale když přišla na pohotovostní oddělení, kde se děti plakaly, krvácely, nechápaly, co se děje - ztuhla. Nebyla to závist. Bylo to vyčerpání. Přešla na internu. Dnes je jednou z nejlepších lékářek na oddělení chronických nemocí u dospělých.
Chirurgie? Zkus si to. Stůj vedle operace. Přidej se k noci na chirurgickém oddělení. Nejde o to, jestli ti to přijde „hodné“. Jde o to, jestli to držíš, když jsi unavený, když ti zlomil ruku pacient, kterého jsi měl rád, a když tě kritizuje vedoucí v 3 ráno.
Kdo se v těchto oborech cítí dobře?
Některé vlastnosti se v různých oborech opakují. Tady je přehled:
- Chirurgie: Výdrž, přesnost, schopnost rozhodovat pod tlakem, rád/a pracuješ s rukama, nebojíš se odpovědnosti, nebojíš se dlouhých hodin.
- Interní medicína: Rád/a řešíš komplexní případy, máš trpělivost k vyšetřování, miluješ detektivní práci - když hledáš příčinu, když se všechno nechce vysvětlit.
- Pediatrická: Máš přirozenou empatii k dětem i rodičům, nebojíš se pláče, dokážeš komunikovat jednoduše, máš chuť být stabilním prvkem v chaosu rodiny.
- Psychiatrie: Umíš poslouchat bez toho, abys chtěl/a okamžitě „vyřešit“ problém, nebereš si to osobně, když pacient řekne něco neobvyklého, máš odolnost vůči emocionálnímu vyčerpání.
- Primární péče: Máš rád/a rozmanitost, dokážeš se rychle přizpůsobit, miluješ dlouhodobé vztahy s pacienty, nebojíš se „malých“ problémů, které jsou pro pacienta velké.
Tyto vlastnosti nejsou přesně definovány. Ale pokud se ti něco z toho hodí, je to dobrý signál.
Co ti neřeknou - ale mělo by tě zajímat
Chirurgie má významný převahou mužů. V Česku je v chirurgii přibližně 75 % mužů. To neznamená, že ženy nemohou být skvělé chiruržky - ale znamená to, že se můžeš cítit osaměle, pokud jsi žena. Některé nemocnice ještě nejsou připraveny na rodičovskou dovolenou pro chiruržku. Některé týmy se ještě drží starých vzorců.
Počkej, než se to změní. Ale nečekáj, že se změní sama. Hledej mentory. Hledej ženy, které už v tom jsou. V Brně máš například oddělení, kde je vedoucí chirurgyně - a všechny její asistentky jsou ženy. Tam se cítíš jako doma.
Podobně v psychiatrii: mnoho lidí si myslí, že je to „měkký“ obor. Ale není. Je to obor, kde se často setkáváš s násilím, se zneužíváním, se sebevražednými myšlenkami. A když pacient zemře, nemáš tělo, které bys mohl/a pohřbít. Máš jen záznamy a své vlastní pocity.
Co se stane za 10 let?
Technologie se mění. Chirurgie už dnes používá roboty. Některé operace se dělají z dálky. To neznamená, že chirurgové zaniknou. Znamená to, že budou muset umět pracovat s technologiemi. Budou potřebovat větší digitální gramotnost.
Primární péče se stává důležitější. Vláda se snaží posílit domácí lékaře. To znamená, že ti, kdo si vyberou obor primární péče, budou mít v budoucnu větší vliv na systém. Můžeš být ten, kdo změní to, jak se v Česku léčí chronické nemoci.
Počítej s tím, že za 10 let budeš pracovat jinak, než jsi si představil/a dnes. Ale to je v pořádku. Nejde o to, jaký obor si vybereš. Jde o to, jestli jsi připraven/a se měnit.
Co dělat teď?
Tady je jednoduchý plán, který ti může pomoci:
- Přidej se na asistenci na třech různých odděleních: chirurgie, interna a primární péče. Nejde o to, abys se naučil/a léčit - jde o to, abys se naučil/a cítit.
- Sežeň mentora - někoho, kdo už v tom oboru je. Nejde o profesora. Jde o lékaře, který ti řekne: „Tady je ten den, kdy jsem chtěl/a odejít. A tady je ten, kdy jsem věděl/a, že jsem na správném místě.“
- Napiš si tři věci, které tě v každém oboru baví. A tři věci, které tě vyčerpávají. Porovnej je. Nezaměňuj „baví“ s „je prestižní“.
- Pojď na jednu noční službu v každém oboru. Víš, jak se cítíš, když jsi unavený a musíš rozhodnout? To je pravda.
- Nech si čas. Není třeba se rozhodnout ještě dnes. Většina lidí si vybere obor až po 4. ročníku. A to je v pořádku.
Chirurgie je jen jedna možnost
Chirurgie je nádherný obor. Ale není jediný. Nejsi slabší, když si nevybereš chirurgii. Nejsi méně hodný, když se rozhodneš pro psychiatrii nebo pro primární péči.
Největší chyba není vybrat špatný obor. Největší chyba je vybrat obor, který neodpovídá tobě - jen proto, že se bojíš, že jiný není „dost dobrý“.
Na konci cesty se neptají: „Byl jsi chirurg?“ Neptají se: „Byl jsi nejlepší?“
Ptají se: „Byl jsi ten, kdo pomohl?“
A to můžeš být i v interně. I v psychiatrii. I v domácí péči.
Tvoje cesta není cesta k titulu. Je to cesta k tomu, kdo chceš být pro pacienty - a pro sebe.
Je možné se rozhodnout pro chirurgii, i když jsem žena?
Ano, je to naprosto možné. V Česku je počet žen ve chirurgii rostoucí - například v Brně a Praze už máme ženské chirurgické týmy s vedením žen. Klíčem je najít podporu: mentorky, kolegyně, které už prošly tím samým. Některé nemocnice stále pracují s tradičními strukturami, ale to se mění. Pokud máš vůli, přesnost a výdrž, chirurgie tě nepřijme jen kvůli pohlaví - přijme tě kvůli tvému dovednostem a odhodlání.
Je chirurgie opravdu nejvýdělečnější obor?
Není. V České republice se platy lékařů většinou určují podle počtu provedených služeb, ne podle oboru. Chirurg může mít vyšší příjem, protože provádí více operací, ale také pracuje déle, má více nočních služeb a větší riziko vyčerpání. Lékař primární péče může mít nižší příjem, ale stabilnější pracovní dobu a méně stresu. Příjem není dobrým měřítkem pro výběr oboru - spíš tě bude bavit to, co děláš, než kolik ti to vyplatí.
Co dělat, když se mi nelíbí chirurgie, ale mám strach, že jsem už „příliš daleko“?
Nikdy nejsi „příliš daleko“. Mnoho lékařů změnilo obor až po 2-3 letech specializace. V interně, psychiatrii nebo pediatrii se můžeš přepočítat. Některé fakulty dokonce umožňují přechod mezi obory, pokud máš příslušné zkušenosti. Nejde o to, kolik let jsi strávil/a v chirurgii - jde o to, jestli tě ten obor stále baví. Pokud ne, změna není selhání. Je to odvaha.
Je možné kombinovat chirurgii s rodinou?
Ano, ale je to náročné. Chirurgie vyžaduje dlouhé hodiny, noční služby a přípravu na nouzové situace. Mnoho lékařek a lékařů to zvládá - ale potřebují silnou podporu: partnera, rodinu, náhradní péči pro děti. Některé nemocnice dnes nabízejí flexibilní pracovní dobu pro rodiče, ale to je stále výjimka. Pokud chceš mít rodinu, hledej pracoviště, které to podporuje - ne každé to dělá. A buď upřímný: to nebude snadné. Ale není to nemožné.
Jak poznat, že jsem pro psychiatrii?
Pokud ti dává smysl poslouchat, když lidé mluví o svých strachu, o ztrátě, o vnitřních bolestech - a pokud nechceš okamžitě „vyřešit“ jejich problém, ale jen být s nimi - pak jsi možná pro psychiatrii. Není to o tom, že „umíš být laskavý“. Je to o tom, že umíš přijmout, že někdy neexistuje řešení - a přesto je důležité být tam. Pokud tě to nevyčerpává, ale naopak naplňuje, pak je to správný směr.
